ZDRAVÍM VŠECHNY, CO NA TENTO BLOG ZABLOUDILI (AŤ UŽ ÚMYSLNĚ ČI NÁHODOU).
BOHUŽEL JÁ A MŮJ BLOG SI MUSÍME VZÍT DOVOLENOU.
NEDOKÁŽI ŘÍCT, ZDA JE TO JEN NA PÁR DNÍ ČI NA TÝDNY.
ALE AŽ SI VYŘEŠÍME, CO VYŘEŠIT MUSÍME, OPĚT SE OZVEMEMrkající
ZATÍM VŠEM PŘEJI SAMÉ KRÁSNÉ DNY PLNÉ SLUNÍČKA
Usmívající se

Na prahu nového roku

6. ledna 2013 v 0:21 | Pukína |  ČLÁNKY - témata, co mě jen tak ťukla
Stojím na prahu nového roku...
Moc se mi otáčet nechce, protože vím, co uvidím. Ale abych za tím starým rokem mohla zavřít dveře, musím to udělat. Vidím velmi bledého, unaveného pána, který se opírá o hůl v otrhaných šatech a stará, vrásčitá tvář se dívá přímo na mě. Najednou vytáhne z rukávu velké plátno, kde jako ve filmu běží scény z mého předchozího roku. Na některé je celkem hezký pohled, jiné mě rozesmějí, chytí za srdce, další rozpláčou a před těmi ostatními bych se radši schovala, ty jsou jako z hororu. Vidím okamžiky, kdy jsem se cítila hodně špatně, kdy mi bylo zle z lidí, co vidí jen sami sebe a ostatním zákeřně ubližují, ze sobců, kteří žijí lží a nenávistí a schovávají se za pravdu a lásku, z těch, co vám vlezle vstoupí do hlavy a nutí vám své vlastní činy a zločiny, aby jste je za své vzali... Byla jsem svědkem toho, že i justice stála při těch, pro které je lhaní a ubližování jejich životní styl. Zavřela jsem dveře svým přátelům, protože se stydím za to, jak jsem svojí hloupostí pomohla blbosti a navíc díky tomu hodně znepříjemnila život svým blízkým (snad mi to někdy odpustí). A příliš pozdě jsem pochopila to, že svěřená bolest, úzkost a beznaděj je poloviční, pokud je namířena správným směrem. Ale má hloupá "hrdost" už mi nedovolí se vracet a vše vysvětlovat, svůj boj už nejspíš musím a chci vyhrát sama. Věřím, že by se našel někdo, kdo by mi chtěl pomoci a vyslechnout mě. Ale i když mám ještě spoustu ran otevřených a potřebovala bych je "zašít", teď nemám sílu je někomu ukazovat. Protože to není jeden problém, ani dva, tři,...nabalují se a lepí na sebe a valí se přede mnou jako velká, těžká koule, která sráží a odhání i ty poslední "vrby", které zůstaly. Je mnoho posluchačů, ale moc málo těch, kteří chtějí opravdu slyšet. Třeba se někdy ze své bolesti vyzpovídám tady na mém blogu, na "papír" to možná bude snažší a přečte si to jen ten, kdo opravdu bude chtít a vydrží...

Přes všechno špatné se snad držím, nesmím a nemůžu odpadnout, protože mám na tomto světě ještě spoustu závazků, které musím splnit. A věřte, že byly i lepší chvilky - třeba když se babičce zdařila operace srdíčka, vícekrát v roce k nám zavítala sestra žijící v Anglii a udělala tím samozřejmě velkou radost, velmi zdařené prázdniny a oslavy narozenin a další a další chvíle strávené s nejbližšími... Ale nejvíc mě těší samozřejmě dětičky. S těmi zažiji nejvíc radosti, smíchu a štěstí! A kdyby už na světě nebylo vůbec pro co žít, mé děti to vždycky zachrání! Snad jim to někdy vrátím a vynahradím. Věřím, že i sem občas hodím "starosti" mé Kačky (10let) a úžasné hlášky mého Ríši (2roky). Jiskřičky v očích smějících se dětí je ten nejkrásnější a nejúžasnější zážitek, který bych chtěla a přála vidět všem každý den. Čím jsme starší, tím je bezprostředního smíchu méně, světýlka v naších očích vyhasínají a bereme se moc vážně. Škoda... I já už jsem to skoro zapomněla, ale pořád doufám, že přijdou okamžiky, které mi tu dlouhou pauzu vynahradí...
Film na plátně v rukou starce pomalu končí a na závěr ukazuje chvíle, které dávají jiskřičku naděje, že život snad někdy může být jako v pohádce - vidím vánoce, které jsme strávili celá rodina společně. Byl to krásný závěr roku i celého mého filmu. Stařec složí plátno, je už velmi unavený, sotva se drží na nohou, přesto se na mě podívá a z posledních sil se usměje - běž dál, bojuj a uvidíš... Podívám se, jak pomalu odchází a ztrácí se v dáli. Zavřu dveře za starým rokem a jdu vstříc novému. S otevřenou náručí mě vítá, směje se, je plný elánu, lásky, štěstí a naděje, že ON bude určitě lepší než ten minulý. Milý roku, nesoucí na svých bedrech číslo 2013, budu Ti věřit, snažit se, pomáhat a snad to spolu všichni zvládnem a dáme té smůle pěkně zabrat!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lacicka lacicka | E-mail | 20. ledna 2013 v 18:42 | Reagovat

to bylo nadherne az jsem skoro plakala

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama